Ikaros vystoupal kvantovým skokem, nepřipraven, ke slunci a to mu spálilo křídla

Nebát se být občas ‚Ikarosem‘, egem, slabostí, stínem, a připustit i ‚duchovní pýchu‘ – je někdy třeba. Být v tom, poznat tu roli, příčinu. Když máš odvahu uvidět a odlehčit sobě humorem – tak se tím přijímáš. Příště si dáš pozor, nebo jen necháš průchod, anebo to nadobro opustíš. Je to forma sebelásky a ochrany. Pád už tolik nebolí.

Potřebuješ být ‚dokonalý‘, protože něco chybí? Sklon k perfekcionismu ubíjí a vyčerpává. Když chceš výšku, musíš počítat s hloubkou. Tak to tu chodí. Stín i ego má opodstatnění a zdravý ego je pro život nezbytný. To nezdravý může umírat v recidivách. Zároveň – jen ego zrcadlí sílu, v časech, kdy to jinak prostě neumíš.

Jenže bez ega by sis neutřel zadek, nepřešel ulici a neuměl říct ne.

Děti si ego vytvoří, aby přežily ve společnosti. Je to dobrá i špatná zpráva.

Ego už malému dítěti v hlavičce rádo našeptává příběh o tom, že ho budou konečně litovat, až umře rodičům natruc. Jaký by to bylo zachránit kamarádku ve škole velkým gestem a ukázat že patří k dobru.

Silný ego, mysl – to není jen překážka a soupeř ticha. Je to výzva. Má rub i líc – taky rádo pomáhá – hlavně všem venku, jen ne a ne k sobě. Dokáže se přizpůsobit a nechá se zaháčkovat – třeba z lásky. (Mozek – ‚impuls‘, chemie. Mysl – vzorec).

Jen srdce (zahojený) zaháčkovat nelze

Jakmile se přestaneš zrazovat, umíš se v pravou chvíli zahalit do tmy. Použít silný slovo, sílu – a přesto neublížíš.

Když jsi k sobě pravdivý – nemanipuluješ sebe. Nepředstíráš. Místo ega slyšíš víc a víc jemný hlas intuice, hluboký i vysoký tóny srdce. Cítíš prostě sebe.
Čím dál častěji říkáš a vysíláš „Ne“ tam, kde má být NE. Říkáš „Ano“, kde cítíš Ano“.

Pravdu zná srdce i tělo dřív než ty.

Srdce, který se nebojí hloubek – vidí co říkají oči.

Nevidí jen barvu, jiskru a krásu – vidí i závoj, závislost, mlhu, hypnózu, utrpení, bolest předků, strach. (vše v jednom). Tohle srdce nemůže dál uspávat. Nesmí podporovat iluzi ‚světelného stínu‘. Úniky před pravdou. A svět učí se pravdy bát. Vždy riskuješ, že se přeťápneš, zmýlíš, objevíš svou nepřiznanou pravdu. Protože je to i o tobě.
No a co…

• Možná je upřímnější, podat občas ruku stínu. Zapatlat se. Protože víš, že patří/patřil i tobě.
• Možná je pravdivější nebát se k sobě připustit ‚zlouna‘, ‚nevědomého‘, nebo ‚temného‘ – hluboce zraněného, traumatizovaného člověka. I když víš, že to je zátěž a hukot.
• Možná je odvážnější, otevřít znovu srdce a vyjádřit se, pojmenoval to – když to tak kur*va cítíš. Můžeš být v roli a nemusíš být přijat. Riskuješ ztrátu přátel, a toho, na kom ti záleží. Někdy riskuješ ztrátu sebe.
• A možná i to všechno je poctivější, než se považovat za dokončeného – téměř bez ega, těsně před ‚osvícením‘. Kontrolovat vibrace, aby ses neušpinil. Hlavně aby to k tobě přitahovalo jen tobě rovné, ty lepší…ty kteří tě nekonfrontují.

Co je to, co opovrhuje Zemí? Obyčejným prožíváním? Proč z ega, stínu, karmy, systému, nebo přírody dělat automaticky nepřítele? Kdo a proč věří, že hmota je ‚míň‘ než duch? Světlo ‚lepší‘ než tma?

Každý má svou cestu, pravdu, sílu. Probouzí se zevnitř.

Síla nebývá připravená – naleštěná, navoněná a dokonalá. Bývá zapadlá ve studeným bahníčku a smrádečku

Ani Pravda se nedá naučit, pochopit, nadrilovat. Probublává sama. Můžeš se snažit. Nemusíš. Není návod, jen zkušenosti.

Aby rozkvetla, potřebuje tmu. Někdy doslova „ďábel osvobozuje anděla z okovů“ – jsou jedno.

Co říkáš?

Sem tam není špatný nakrmit ego. Nebo vše posrat… Proč bys nemohl měnit. Přepálit. Být naivním bláznem. Chvíli v oběti. Chtít věci vrátit zpět. Obhajovat se, když není proč. Ptát se dokola. Křičet na oblohu. Nevyhýbat se emocím. Sílit i slábnout.
Rozpadnout se na kousky – do chaosu – a pak se přeskládat. Ochutnat účinek závislostí (život je závislost).

Můžeš blízké ranit, byť nechceš. Můžeš si dovolit být raněn, zas a znovu. Někdy to bývá oběť i jediná cesta k uzdravení. Ego, neEgo.

Ustát sebe, dělat chyby, to někdy kur*a bolí. Ale stojí to za to. 🙂

Někdy dopředu cítíš, víš, že to bude bolet. Že možná zemřeš, když jdeš za srdcem. Někdy jsi trochu extrémní, mimo harmonii..
To se stává..

Stane se,  že jednoho dne stojíš sám před světem. Nikdo tam není – jen otázka. Fakt chceš?

A ty tušíš, že ti možná zůstane na srdci jen šum mořský pěny, pokud přikývneš.

Jak se rozhodneš?