Tam, kde je velký, odpor – proudí velká síla

Někdy musíte čelit temným stínům, které nejsou vašimi vlastními, ale přicházejí a přetrvávají, aby bránily jít dál. V těch časech si připomínejte moudrost stromů v lese, které vědí, že velké světlo vrhá hluboké stíny. A tak i ti, kdo nesou sílu, musí čekat na pravý čas – aby jejich světlo neoslepovalo, ale léčilo.

Hluboké úkoly mají cenu velké samoty. Kdo prochází vnitřním údolím, bývá často zbaven také hojnosti světa. Skrze tuto skromnost objevujete hodnotu srdce. Nedostatek je výchovným tancem mezi světem a duší. Vnější hojnost schází a duch je vyzván, aby čerpal ze svých hlubin. Až ve stavu oproštěnosti od vnějších záruk, klíčí důvěra, která je čistá a nezávislá. Tato důvěra tvoří základ skutečné svobody. Přítomnost nedostatku učí rozlišovat, co je skutečně důležité. Ve velkém cyklu života, přichází pravá hojnost tehdy, když poutník dokázal čekat v pustině. A jakmile ona vstoupí do jeho života, zjistí, že má vyšší formu, než si kdy dokázal představit. Přichází jako požehnání, které se už neptá, zda si ji zaslouží. Přichází také s tím, že se jeho srdce otevřelo vděčnosti i za prázdnotu. Tato hojnost má podobu plnosti a míru, který není ohrožena žádnou bouří ve vnějším světě.

Ticho bývá tíživé, a když se zdá, že svět spí, nejeví zájem, pak možná to, co se zdá jako odmítání, je zkouškou, jež, se ptá – jestli je to tu připraveno na to, co přinášíte.

Ano, je právem každého zůstat a plakat. Ale ještě větší právo je vždy povstat a říci: Já tu jsem.

„Někdy je nespravedlnost tou největší připomínkou, že stojíte správně, protože tam, kde je největší odpor, proudí největší síla.“

Je přirozené pocítit hněv proti světu, když se zdá, že brání poslání i životu. Právo vzdorovat, rozbít hranice a rozmetat řád může být také voláním duše, která touží po svobodě.
Odvaha vzdorovat a stavit se proti, je moudrou zkouškou duše, která se mění. Kdo stojí proti světu, stojí před zrcadlem a výzvou vlastního ega. Hněv je tím hlasem, který říká: ‘Podívej, kolik síly v sobě neseš‘.

Ti, kdo jsou povoláni k hluboké práci, stojí často mimo hluk světa. Hledají odpovědi a často přechází prázdná území, která jsou pro jiné neviditelná. Jen zralý duch unese tíhu čekání. Ne každý, kdo čeká, je skutečně připraven. A ne každý, kdo prochází dlouhým tichem, vytrvá až do konce. Ten, kdo najde mír i v marnosti a unese břímě, pozná, že jej to zocelilo pro chvíli, kdy bude jeho přítomnost naprosto nezbytná.

Být člověkem světla, znamená být ochoten ho nést i v místech, kde není vítáno. A když svět odpoví mlčením nebo odporem, je to proto, že ne vždy dokáže snést sílu čisté pravdy.
Ti, kdo probouzejí světlo, často působí na ostatní jako cizinci a probouzejí v nich strachy. Sami, prochází cestou, které druzí nerozumí. Ostatní mohou trpět, nebo cítit, že ztrácí člověka, jakého znali.  Rodina a blízcí – místo aby viděli krásu té cesty, vidí temné stíny. Vnímají jen osamělost, břímě a ticho –  nevidí však hloubku. A tak zatímco procházíte ohněm, oni vidí jen dým.

Pravda nezáří proto, aby potěšila nebo se přizpůsobila. Dalo by se říci, že:

„Světlo není pro slabé, ani pro ty, kteří ho očekávají jako dar. Je pro ty, kteří ho vynášejí z temných hlubin vlastní duše.“

Vy všichni vězte, že každý krok po této cestě je důvodem k úctě – a ti, kdo jdou s vámi, jsou sami součástí boje o nový Svět.

/článek poskládán z více zdrojů a podpořen autentickou zkušeností