Křič na nebe, dokud nepadne, protože to je teď cesta, jak najít svůj Pravý hlas

Člověk, který si dovolí „zanadávat Bohu“, často zjistí, že tato fáze nebyla o opuštění a propadu, ale o prohloubení vztahu s božstvím. Celistvost zahrnuje všechny emoce. Pokud popíráme „temné stránky“, stáváme se neúplnými a ztrácíme spojení se sebou i s Bohem. Odvaha přiznat si vlastní vztek nebo odpor je paradoxně formou důvěry ve vztah s Existencí.

Církevní tradice

V mnoha náboženských tradicích (zejména v církvi) je v lidech zakořeněn strach ze smrti a trestu. Odpor vůči Bohu byl označen za herezi, vzdor za pýchu. Ve skutečnosti jde ale často o strach ze sebe sama – z vlastních emocí, z pocitu nedokonalosti nebo hněvu. Přijetí vlastního vzdoru může být klíčem ke svobodě. Maska poslušné pasivity, kterou nasazujeme před Bohem bývá výsledkem dlouhých tradic strachu, manipulace a iluze, že pokora znamená podřízenost. Tento postoj je zakořeněný jak v církevních naukách, které člověka tlačily k bezpodmínečné poslušnosti pod hrozbou trestu, tak i v některých ezoterických přístupech, kde je kladen důraz na „přijetí všeho“ bez prostoru pro vzpouru nebo pochybnosti. To ale není celistvá pokora – spíše  útěk před autentickým vztahem s Bohem nebo univerzem.

Psycholog Carl Jung zmiňoval, že pravý vztah k božství nemůže být jen o světle a poslušnosti. Člověk musí přijmout svůj stín – své temné stránky, svůj vzdor, aby byl skutečně celistvý. Tvrdil, že cesta k Bohu často vede skrze konfrontaci s vlastní temnotou, která zahrnuje i hněv vůči tomu, co nás přesahuje.

Šamanské tradice

V mnoha šamanských tradicích je nutnou součástí zasvěcení období, kdy zasvěcenec „ztrácí spojení“ se světem duchů.  Mnozí šamani říkají, že právě v této fázi se někteří postaví proti samotnému Božství, kterému mají sloužit. Je to moment, kdy jsou nuceni „odvrátit se“ od toho, co bylo dosud posvátné, a spoléhat se jen na sebe. Tento vzdor vůči božskému pořádku je paradoxně to, co je připravuje, aby se stali pravými léčiteli a vůdci. Ten vzdor není znamením slabosti, ale odvahy čelit i těm částem božství, které se zdají nespravedlivé nebo kruté.

Šamané říkají, že pokud člověk necítí potřebu se postavit Bohu, vesmíru nebo duchům, není připraven na hlubší zasvěcení. Tento vzdor totiž není jen rebelií, ale procesem očištění od falešné poslušnosti. A právě skrze tento konflikt šaman poznává sám sebe a zároveň odhaluje pravou povahu duchovní síly – jako partnera, ne tyrana.

Sibiřské šamanské přísloví praví: „Bůh tě nebude trestat za tvůj křik. On trestá jen ty, kdo mlčí, i když jim srdce hoří hněvem.“

Úctu k Bohu nelze zaměňovat za pasivitu. V určitém bodě cesty se zasvěcenec stává partnerem božského – neslouží jen slepě, ale přebírá odpovědnost za svůj život a své činy. Právě tehdy je  schopen říci: „Ano, chápu, že to, co se děje, má svůj smysl. Ale teď to nedokážu přijmout, teď musím vzdorovat.“

Domorodé indiánské kmeny

Například Lakotové nebo Hopiové, měli velmi silný vztah k zemi a božskému duchu. Být v bohorovnosti znamenalo uvědomit si své místo v řádu přírody, ne jako podřízený, ale jako partner. Indiánský válečník nebo šaman věděl, že i když je součástí kmene a nese za něj odpovědnost, má také právo se ptát a vstupovat do dialogu s duchy nebo Velkým Duchem. Jejich pokora a hrdost jsou dva aspekty jedné a téže bohorovnosti – umění stát ve své síle, a zároveň chápat, že tato síla pochází z většího celku.

Lakotové: „Nejsi ani menší, ani větší než bříza na hoře. Jsi jako ona, jsi jedinečný a krásný, ale stejně jako ona jsi i v jednotě se vším“. Připomínají, že skutečná bohorovnost neodmítá ani pokoru, ani sílu. Je to postoj, kdy člověk dokáže stát s hlavou vztyčenou a zároveň si je vědom svého místa.

„Velký Duch nepotřebuje tvou pokoru, pokud není pravdivá“

Ocení však tvou odvahu, když se mu postavíš tváří v tvář a dovolíš, aby tě viděl ve tvé plné nahotě, bez masky – se všemi pochybnostmi, vztekem a slabostí. V tom okamžiku už nestojíš jako otrok, ale jako jeho partner.“

Mysticismus

Mystici vědí o „temné noci duše“, kde se člověk cítí vzdálený od všeho božského, ztracený a nepochopený. Tento stav není jen obyčejnou krizí víry, ale hlubokým zasvěcením do tajemství života a smrti. Světci jako Jan od Kříže, svatá Terezie z Ávily nebo Eckhart Tolle popisovali zkušenosti temnoty a opuštěnosti, kdy jejich dřívější obraz Boha přestal existovat.

Perský mystik Rumi psal: „Rozbij své srdce na kousky, aby tě Bůh mohl poskládat. Křič na nebe, dokud nepadne, protože to je cesta, jak najít svůj pravý hlas.“

Budha, když se rozhodl meditovat pod stromem Bodhi, byl podroben velkým pokušením a vidinám od démona Mára, který se mu snažil zabránit osvícení. Buddha se nevzdal, ale ani nesetrvával v tradičním uctívání božského. Postavil se temnotě a přijal ji jako součást své zkušenosti. Tento čin vzdoru proti konvencím a „božskému“ pořádku se stal základem jeho cesty k probuzení.

Jak říká moudrost z Knihy proměn (I-ťing): „Kdo pouze přijímá, stává se prázdnou nádobou. Kdo se však nebojí odporovat, stává se součástí pohybu nebes.“

Mnozí islámští mystici, sufiové, věří, že boj proti Bohu může být někdy nutnou cestou k očištění. Sufiové jako Mansur Al-Hallaj otevřeně vyzývali Boha v momentech krize a jejich vztah byl plný vášnivého vzdoru i hluboké lásky. Hallaj dokonce zvolal „Ana al-Haqq!“ (Já jsem Pravda!), čímž vyjádřil jedinečnou zkušenost, která překračovala tradiční hranice uctívání. Kvůli svému „vzdoru“ byl odsouzen, ale sufiové dodnes věří, že právě tato odvaha mu přinesla skutečné poznání Boha.

Vztah s božstvím, přírodou nebo vyšší mocí není jen poslušnost a pokora, ale také odvaha čelit těm největším otázkám, které na nás klade sám život. Vzdor je někdy náš způsob, jak říci: „Jsem připraven na více.“

/článek poskládán z více zdrojů a podpořen autentickou zkušeností, Foto: Pinterest