Dary přírody
1. Nebe – Káně
Sedím na nezpevněných kamenech nad přehradou. Pohledem dolů vidím lesknoucí se vlnky, před sebou v dálce druhý břeh a nad ním kopce a lesy. Padla na mě únava a tak v sedě trochu poklimbávám a snažím se udržet rovnováhu, abych se nezřítil z prudkého svahu.
Teď slyším pískání Káněte. Jednou, dvakrát. Odhaduju, že krouží asi 500m naproti mě, nad svahem.
Nevím na co myslím, ale najednou je tu snový obraz, v němž vidím jak se snáší pírko z nebe pomalu dolů ke mě do klína. To by se mi líbilo, pomyslím si.
Kouknu na hodinky a ukazuje se, že jsem na místě pobyl přes 45 minut. Pocitově to bylo tak 25min – 30min max.
Je čas jít. Zvedám se a šplhám nahoru k cestě, abych dokončil svůj pěší okruh kolem vody.
Když, po dalších 20 minutách, procházím po druhé straně břehu – odhadem někde v místech, nad kterým se ozývalo Káně, sjedou mi samovolně oči na zem. Pravý okraj asfaltu je obsypán jehličím z okolních stromů a tam…leží krásné, čisté pírko – velká letka z Káněte.
Nikdo ho přede mnou neviděl? Nádhera, raduju se a beru si ho k sobě.
2. Země, Skála
Sedím na energeticky silovém místě, na obrovském skalním masivu s nádherným výhledem do údolí a několik desítek metrů pod vrcholem a z dohledu turistů.
Po třech hodinách rozjímání a focení se rozhodnu poohlédnout se po nějakém kamínku na památku. Ideálně kus, na který moc lidí nesahalo a který patří přirozeně k tomu místu. Opatrně došlapuji naboso po kamenech, kochám se a blížím se k okraji skály.
V tom vidím „fenomén“ – zírám na 2 odpadlé kusy kamene – jakéhosi hrotu skály. Jakoby to někdo kladivem odboural, nebo jakoby to srazil blesk. Při bližším prozkoumáním vidím, že je to čerstvý úkaz a kolem odpadlé a rozlomené skály (1 a 2 kg) je ještě nerozfoukaná drť-písek.
Cítím skoro dojetí, když vyvstane myšlenka – „vidíš?! toto je tvůj kámen, můžeš si ho vzít.“
3. Země, tisíciletý dub
Fotím ho, potom si sedám ke kořenům a pozoruju starou, masivní kůru a její hluboké a členité vrásky. Jen dýchám, koukám, uvolňuji se.
Pak – na chvilku jako bych splynul a část mě prostoupila dovnitř, do dubu.
Cítím „zážeh“ v mém nitru – hlavně v solaru a břiše. Popsal bych to pocitově jako „duté“, rozlehlé, prastaré, ryzí světlo. Prasíla.
Je to nové a zároveň jako vzpomínka. Udržím to okamžik a pak už to moc nejde. Uf, to bylo něco.
Při odchodu ještě brouzdám kolem stromu a na zemi na mě vykouknou 2 velké kusy z horních pater koruny odpadlé kůry z tohoto prastarého dubu. Zřejmě dílo vichřice z předešlých dnů.
Vzácnou kůru si s vděkem beru a děkuju za spojení i dárek.
/Z osobních prožitků
